Vyprávět akci
Většina výtvarného umění se ke svým divákům dostává zprostředkovaně skrze nějakou z forem dokumentace. Nejslavnější stavby, malby či sochy známe z knih, televizních dokumentů nebo webových serverů. Absolventi vysokých uměleckých škol nebo uměnovědných oborů za své studium zhlédli a zapamatovali si nezměrné množství fotografií a přečetli stovky stran textů zachycujících podstatná umělecká díla, aniž by se s nimi setkali osobně, fyzicky. Naše divácká zkušenost s výtvarným uměním je do značné míry získána skrze různá záznamová média. Zprostředkování vizuální informace se může zdát v pořádku ve chvíli, kdy se jedná o neměnný předmět, jakým je malba na plátně nebo socha z kamene, s přesně danými tvary bez zdánlivých vnějších souvislostí. Zde snad můžeme předpokládat, že fotografie nebo videozáznam jsou schopny víceméně zachytit skutečnost tak, jak bychom ji mohli vnímat v reálné situaci. Jak je to však s uměním založeným na proměně, procesu, živé akci nebo komplexní a rozvíjející se instalaci? V těchto případech se dokumentace zdá být vždy nedostatečná, zvláště pokud je postavena především na obrazovém záznamu. Právě otázka, do jaké míry je takovýto záznam zavádějící a jak moc jsme na něm závislí, stála na počátku projektu Vyprávění.
V souvislosti s jeho genezí je třeba zmínit několik osobních zkušeností s rozšířeným formátem dokumentace, v našem prostředí se obyčejně nevyskytujícím, od nichž se uvažování nad problémem akce a možností jejího záznamu odvíjí. Určujícím bodem v úvahách nad tímto problémem bylo vydání publikace Dokumentace umění (FUD UJEP v Ústí nad Labem, 2013) obsahující texty umělců a teoretiků, jejichž práce a výzkum se nějakým podstatným způsobem tématu dotýkají. Knize však předcházelo několik zajímavých počinů českých umělců a umělkyň, jež nabídly možnost dokumentaci akčního umění nahlédnout z nové perspektivy. V roce 2011 uspořádala Barbora Klímová v galerii Tranzitdisplay v rámci projektu Práce setkání s Vladimírem Havlíkem, které nazvala Navzájem. Vladimír Havlík přivezl do Prahy celý svůj archiv dokumentů vztahujících se k jeho umělecké činnosti a po celý den se s Barborou Klímovou probírali fotografiemi a texty zachycujícími především jeho akční tvorbu. Zmíněné setkání bylo otevřené veřejnosti, kdokoliv tedy mohl přijít, naslouchat nebo do rozhovoru vstoupit. Barbora Klímová tímto oživila a rozvinula situaci, kterou Havlík zmiňoval již dříve: Jedinou možností, jak v 80. letech představit své akce lidem, kteří jim nebyli osobně přítomni, bylo osobní setkání s vyprávěním nad fotografiemi. Šlo tedy o jakousi proměnlivou formu dokumentace, jejíž základní osnovou byly černobílé fotografie. Vyprávění autora pak bylo spontánní a proměňovalo se podle situace a posluchače. Podobný formát prezentace vlastní práce zvolila později také Kateřina Šedá pro svou výstavu č. 14 (2012) v galerii Kaple ve Valašském Meziříčí. Zatímco však v případě Navzájem Barbory Klímové s Vladimírem Havlíkem byla situace vystavěna od začátku na osobním rozhovoru, Kateřina Šedá zvolila formu vyprávění publiku podpořené projekcí fotografií, textových dokumentů nebo útržků videozáznamů. Takto předstupovala před případné návštěvníky galerie každý den po celou dobu trvání výstavy. Nešlo však striktně o formu přednášky, jež by se každý den stejným způsobem opakovala. Její přístup zůstával otevřený, bylo možné do něj vstoupit a nechat sdělení odvíjet se jinými směry. Každé setkání bylo tedy odvislé od typu publika a jeho odhodlanosti do prezentace vstupovat.
Jak ukazují nejen projekty Barbory Klímové, ale například i tento náš, současná generace mladých umělců i publikum jeví zvýšený zájem o okraj (hranice) původních akcí a jejich kodifikovaných dokumentací, stejně jako o hledání nových způsobů prezentace dokumentací akčního umění. Snad to vychází jak z vědomí disproporce mezi mnohavrstevnou spojitou skutečností a neschopností ji mechanicky věrně zaznamenat, tak i z rekontextualizace dokumentací nebo zvýšené nedůvěry v digitální (tedy jakkoliv editovatelný) záznam. Možnost vrátit se zpět k původní živé akci, která se v průběhu doby stala nehybným a neměnný obrázkem v knize, a pokusit se ji nově pochopit je lákavá.
Vyprávění je pouze jednou z možností, jak skutečnost postihnout. Není o nic přesnější než fotografie nebo videozáznam, nevytváří však iluzi nezúčastněnosti, je osobním pohledem, který posouvá dokumentaci směrem k nejistotě a proměnlivosti. Od psaného textu se liší přirozeně mluveným jazykem, jenž nelze pročistit v toku řeči, sdělení je však možné postupně neustále upřesňovat. V osobním setkání s autorem vyprávění do značné míry také vybízí k interakci. Posluchač do něj může vstupovat a spoluurčovat jeho směr. Umění, jehož podstatou není jednou provždy definovaný objekt, ale proměnlivost a živá akce, není totiž pouze vizuální informací, obsahuje celé spektrum aspektů a aktivuje všechny lidské smysly, je zkušeností pro autora i diváka. Jak jinak se pokusit nejpřirozeněji živou a proměnlivou situaci zpětně vyvolat než osobní reflexí skrze ústní sdělení? Koncept výstavy Vyprávění je nesený již zmíněným zájmem o okraj akcí a dokumentací, celistvější pohled a širší kontext. Odvyprávění situace umožňuje autorům nahlédnout vlastní akci způsobem, jaký stávající dokumentace neumožnila, popřípadě ji rovnou interpretovat. K výstavě přispěli jak umělci generace, která definovala akční umění v českém prostředí v druhé polovině 70. let, tak i výrazní autoři let 90. či umělci mladší. Vznikla tím pestrá mozaika spojující realizace obecně známé, na něž je možné nahlédnout s odstupem, akce, k nimž nikdy neexistovala dokumentace, nebo performance provedené teprve před několika týdny.
Výstava Vyprávění nedokládá proměny akčního umění v čase (není to jejím cílem), ani vývoj v přístupu užití dokumentace. Spíše vytváří prostor, v němž se jednotliví autoři různých generací setkávají jako osobnosti. Každý svým charakteristickým způsobem hovoří a snaží se popsat vlastní realizované dílo. Nabízí se otázka, jestli je galerie či formát výstavy adekvátním způsobem představení série zvukově zaznamenaných povídání jednotlivých výtvarných umělců. Galerie je v tomto případě chápána jako jeden z možných kontextů, kde se nahrávky vyprávění mohou objevit. Ostatně základem tohoto katalogu je audionosič se záznamem prezentovaným v jiné podobě v galerii. V případě výstavního prostoru však jde o záměrnou volbu kontextu. Nevizuální prostředek zvukové nahrávky zde zastupuje vizuální dokumentaci, která zastupuje živou akci. Svou roli v tomto případě hrají stereotypy a očekávání. Tam, kde divák předpokládá vizuální dílo nebo alespoň obrazovou informaci o něm, je konfrontován s ústním popisem, jenž kupodivu dokáže být v některých aspektech výstižnější než obrazový záznam. Lidský hlas a způsob řeči do jisté míry odhalují autora, jeho charakter, což spolu s obsahem sdělení vytváří základ pro posluchačovu (divákovu) imaginaci.
Jan Krtička